Každý, kdo nějakým způsobem pracuje s texty, které se dříve nebo později objeví na veřejnosti, by neměl ignorovat pravidla pravopisu. Pro copywritery, jejichž texty v drtivé většině případů reprezentují a prodávají, to platí jakbysmet. A protože je jedním z největších problémů interpunkce, konkrétně psaní čárek ve větách a souvětích, téma tohoto článku je jasné.

Čárka jako otázka života a smrti

Potřebujete děsivý příklad na úvod, abyste měli větší motivaci číst dál? Není problém.

• Rozsudek: Osvobodit ne, oběsit. X Rozsudek: Osvobodit, ne oběsit.
• Pojďme jíst děti! X Pojďme jíst, děti! (ano, můj oblíbený a na blogu již zmíněný příklad)

Proč je čárka tak zapeklitě problémová

Čárka tedy není problémová vždy a pro každého, ale pro spoustu lidí ano. A často. Máme totiž celý balíček pravidel, která říkají, kde čárku používat a kde ne. Někdy přitom čárka vytváří zdánlivě nepatrný významový odstín, který nepostřehne každý, ale člověk, který je vybaven jazykovým citem, ano a pište si, že ho z toho bolí oči.

Kromě pevně daných pravidel, kam čárku ve větách a souvětích umístit, existují i pravidla poměrně volná, v nichž si buď můžeme dovolit tvořit konstrukci oběma způsoby a ani jeden nepřevažuje, nebo tvořit konstrukci oběma způsoby, ale jeden přitom převažuje a je vhodnější ho používat.

Pro klid duše – v některých hraničních situacích nad čárkou dumají i jazykovědci.

Časté chyby v psaní čárek, z nichž by se měl poučit nejen copywriter

Protože každý, kdo čte tento článek, absolvoval nějaký ten stupeň vzdělání, nebudeme rozebírat ty nejjednodušší případy. Uprostřed článku byste umřeli nudou. Zaměříme se na situace, které se někomu budou zdát jasné, ale pro jiného jsou obtížné, protože jeho cit není úplně nejrozvinutější.

Poznámka: Záměrem článku není urazit některé čtenáře. Každý umí něco a každý je dobrý v něčem jiném.

Držte si klobouky, startujeme.

Vícenásobný vs. postupně rozvíjející přívlastek

Možná si všichni vybavujeme, že jsme o těchto přívlastcích slyšeli na základní a střední škole, ale už moc nevíme, co si pod těmito pojmy představit a jak se zachovat při jejich psaní.

Postupně rozvíjející přívlastek je charakteristický… Postupným rozvíjením. Jako příklad můžeme uvést konstrukci krásný jarní den. Přídavné jméno jarní zde rozvíjí podstatné jméno den. Ptáme se, jaký den. A odpovídáme jarní. Stejně pokračujeme dál. Jaký jarní den? Jakou měl tento jarní den vlastnost? Byl krásný. Krásný jarní den. Na čárku zapomeňme.

Vícenásobný přívlastek je jiný v tom, že přídavná jména, která rozvíjí jméno podstatné, jsou na stejné úrovni. Proto je oddělujeme čárkou. Například druhý, krásný sen. V noci se mi zdálo několik snů a druhý z celé té plejády byl krásný.

Aby to nebylo tak jednoduché, můžeme konstrukci druhý, krásný sen napsat i bez čárky. Význam se ale změní, s tím je třeba počítat. Čárku tedy buď píšeme, nebo ji vynecháme, a to podle toho, co chceme říci.

• Druhý, krásný sen. Zdálo se mi několik snů a ten, který se mi zdál jako druhý, byl krásný. (přívlastek několikanásobný, obě přídavná jména na stejné úrovni, můžeme mluvit o vztahu souřadnosti)
• Druhý krásný sen. Zdálo se mi několik krásných snů a touto konstrukcí označuji ten druhý ze všech krásných snů. Ptám se, jaký sen. Krásný. Který z těch krásných snů, jak ho můžu odlišit od ostatních krásných snů? Byl druhý.

Čárka v konstrukcích typu „možná že…“

Spousta lidí často tápe u modální částic, jakými mohou být výrazy možná, samozřejmě, hlavně a jiné, v případě, že se vyskytují na začátku konstrukce. Jde o výrazy s oslabenou platností, na nichž bývá závislá vedlejší věta. Jsou to ty případy, kdy můžeme čárku napsat, ale nemusíme. Obě řešení jsou správná. Častěji ale volíme možnost bez čárky.

• Možná, že ty čárky vážně pochopil. i Možná že ty čárky vážně pochopil.
• Samozřejmě, že ty čárky pochopil. i Samozřejmě že ty čárky pochopil.

Pochopte psaní čárky před spojkou „než“, než vás to zabije

Čárka před spojkou než je pro leckoho taky docela oříšek. Někdy se píše, někdy ne. Ale kdy tedy ano a kdy ne?

Zapomeňte na pravidlo, že se před než nepíše čárka v případě, kdy po něm následuje jedno slovo. Čárku před „než“ užíváme, pokud následují slova, která společně tvoří větu. Nastudujte psaní čárek dřív, než uděláte další chybu.

Jestliže po spojce než následuje pouze větný člen a nejedná se o přísudek (určité sloveso), čárka sem nepatří. Chápu ty šílené čárky lépe než vy.

Zrádná výpustka, kterou nesmíte vypustit z hlavy

Existují případy, kdy můžeme z věty vypustit sloveso, aniž by to nějak poznamenalo její význam. Chtěl začít, ale nevěděl jak. I po vypuštění slovesa považujeme zbylý celek za větu a podle toho se chováme při psaní čárky. Píšeme ji.

Čárka v oslovení? Ani ta není jednoznačná

Oslovení nemusí být vždy odděleno čárkou od pozdravu. V mnoha případech považujeme pozdrav a oslovení (u jednoslovného pozdravu) za těsný významový a rytmický celek. Proto můžeme, ale nemusíme oslovení oddělovat. Ahoj mami.

Je to boj, ale zvládnout se to dá

Čárky byly, jsou a vždy budou složité a zapeklité. Podstatná je samozřejmě znalost pravidel, ale jak zjistit, že pravidlo existuje, když o něm prostě nemáme ani tušení? Ani znalost pravidel ale není všechno, chce to cit. A chce to znát výjimky, kdy se s čárkou vůbec nemusíme trápit. Přeji vám v džungli čárek co nejvíce úspěchů!

Článek Jazykové okénko pro copywritery: Ach ty čárky se nejdříve objevil na Včeliště.

Jazykovědci šílí, v češtině zainteresovaná laická společnost si poklepává na čelo. Když se gramatickými a pravopisnými chybami hemží fóra a diskuze, kam chodí diskutovat celé spektrum lidí s nejrůznějšími úrovněmi ovládnutí mateřského jazyka, dá se to ještě do jisté míry pochopit. Jakmile se však chyby objeví v odborných, marketingových nebo jiných oficiálních textech, jde zpravidla o faux-pas a znemožnění se před čtenáři. V následujících řádcích se nebudeme věnovat obligátnímu i/y. Ačkoli je mezi námi už od 30. let minulého století, fenoménem doby se stává až teď, a to především ve spojitosti s rozvojem psané komunikace. Hyperkorektnost.

Já bych, ty bys, my bychom, vy byste. A nikdy jinak!

Hyperkorektnost, jednodušeji řečeno přílišná snaha o správnost vyjadřování, se kterou se v současnosti setkáváme s mírnou nadsázkou v každém druhém psaném projevu, se projevuje hlavně ve zmíněných slovních tvarech. Zde je jejich přehled:

…a samozřejmě nemůžeme opomenout nestárnoucí, leč nehyperkorektní varianty „my bysme“ nebo „by sme“ či „by ste“. Ale pro jistotu.

V levém sloupečku zmíněné tvary slovesa být jsou závazné, správné a na ostatní by měli minimálně ti, kteří tvoří oficiální texty, zapomenout. Asi všichni chceme psát správně, někomu to ale zkrátka nejde, což je pochopitelné. Každý umíme něco. Vyvoďme z toho jen to, že ne každý může psát oficiální texty.

Ač vypadají tvary „já by jsem“, „ty by jsi“ a další uvedené jako dokonale správné, do spisovné vrstvy jazyka ani náhodou nepatří. A pokud není z nějakého důvodu vaším záměrem napsat chybný text, tyto tvary zkrátka pusťte z hlavy.

Se dvěmi kamarádkami součastně

Komolit se dá ledacos, proto vznikají tvary slov, o nichž si jejich původce myslí, že jsou opravdu správné. U těch, kteří ukončili studia před desítkami let a od té doby nečtou nebo se jinak nevzdělávají, se není čemu divit, člověk stále potřebuje rozvíjet a obnovovat slovní zásobu. U ostatních, kteří si nedej bože třeba svévolně začali říkat „copywriteři“, „textaři“ nebo „redaktoři“, už je to mnohem horší.

Velmi častým neduhem, na který bychom také rádi upozornili, je užívání tvaru „dvěmi“, který je bez jakýchkoli debat chybný. Jednou, dvěma, třemi, čtyřmi a tak dále. Opravdu ale vždy dvěma. Jde totiž o pozůstatek duálu neboli dvojného čísla z dob dávno minulých, kdy se nepracovalo jen s číslem jednotným a množným, ale i s dvojným. Takže dvěma.

Co v poslední době zaznamenáváme víc, než bychom snad chtěli, je komolení slova současně na součastně. Snaha o co nejsprávnější vyjádření vede lidi k tomu, aby do výrazů přidávali písmenka, jež sice na některé působí velice správně, ale na ostatní přinejmenším jako do očí hozený písek. Abychom to dovysvětlili, t zde nemá co dělat. Základem výrazu současně nebo současný je čas. Ne část, součást nebo cokoli jiného, co by opravňovalo to nebohé t sem vložit.

Ten umí to a ten zas tohle

Je navýsost jasné, že ne každý má ambici tvořit sáhodlouhé texty s hlubokými myšlenkami. Někdo umí počítat, jiný má zase šikovné ruce a u klávesnice by se tak jako tak zbláznil. Některé případy hyperkorektnosti však nejsou jen záležitostí textů, ale i mluveného projevu, například onen výraz dvěmi nebo součastně. Na druhou stranu se jen málokdy setkáme s mluvenou formou výrazu „ty by jsi“, protože jde o výraz delší než správné „ty bys“. A při běžné mluvené komunikaci nám jde v 99 % o ekonomičnost a rychlost vyjadřování. Pozor bychom si ale měli dávat tak jako tak. A ten, kdo umí pracovat se dřevem, vyzná se v technice nebo denně podává neuvěřitelné fyzické výkony, nechť svěří tvorbu svých oficiálních a prezentačních textů kovaným copywriterům. Bude to tak lepší. 🙂

Článek Hyperkorektnost v textech: Pozor na chyby se nejdříve objevil na Včeliště.