Kdo nepublikuje, nežije. Tím se, mimo jiné, řídíme. A protože začaly prázdniny, učitelé nechávají žáky a studenty odpočívat a nás nechávají odpočívat klienti, rozhodli jsme, abychom nevyšli z formy, sepsat pro vás shrnutí toho nejčtenější za posledních 12 měsíců. Zaměřili jsme se na obsah i na formu, na samotný internet, a když jsme byli konkrétní, tak třeba na sociální sítě. A jak tedy vypadá TOP 10 uplynulého roku podle našich čtenářů?

1. Problematika velkých písmen

Ta celý náš žebříček ovládla. Aby nevznikla celá studie o používání malých a velkých písmen ve všech myslitelných situacích, zaměřili jsme se pouze na jedno specifikum, a to oslovování „vás x Vás“. Jak je to s úctou v textech? A nepřeháníme to s ní trochu? Kdy se velké „V“ hodí a kdy bychom si ho radši měli odpustit? Poučit se o tom můžete v článku, který na našem blogu opravdu oslavil úspěch.

2. Dvěmi, nebo dvěma?

Na úspěch prvního článku navazuje další jazykovědný a přichází s naprostým evergreenem mezi gramatickými chybami. Řeší totiž, zda se správně užívá tvar „dvěmi“, nebo „dvěma“. Nebudeme vás dlouho napínat, jediná kodifikovaná je druhá varianta. Ta první je hyperkorektní. Pro více informací už si budete muset rozkliknout článek, s nímž se vrátíte do školních lavic.

3. Dobrý den, pane inženýre…

Dalším počinem, který zvídavé internetové surfaře přilákal na náš blog, byl článek věnovaný akademickým titulům a hodnostem, jejich správnému psaní, řazení za sebou podle důležitosti a řazení před a za jméno. Inu, ne vždy to mají vzdělaní lidé jednoduché. A ne vždy to mají ti akademicky nezainteresovaní jednoduché s nimi. Proč? Dozvíte se v článku, který vám možná (ne)skutečně rozšíří obzory.

4. Šablony obsahových kalendářů

Téma se změnilo, ale praktičnost zůstala. Čtvrtý nejčtenější článek v posledním roce na blogu Včeliště nabízel stažení šablon obsahových kalendářů zdarma, respektive servíroval odkazy ke stažení na zlatém podnose.

Obsahový kalendář je často v článcích pojímán velmi abstraktně, my jsme se na něj tentokrát zaměřili velmi konkrétně – jako na součást obsahové strategie. A jak je vidno, tah to byl dobrý. Článek měl úspěch a doufáme, že našim čtenářům pomohl.

5. Persony v obsahovém marketingu

Persony jsou fiktivní osoby, které bychom si měli definovat, abychom později věděli, pro koho tvoříme obsah. Persona je vhodný konzument našeho obsahu. Ten, kterého náš obsah s největší pravděpodobností zaujme.

V článku, který se umístil na páté příčce v našem žebříčku, jsme persony nejen definovali, ale popsali jsme i proces jejich tvorby nebo jejich ideální počet. Také jsme načrtli body obsahu, o něž by se persony mohly zajímat.

Své texty nemůžete psát jen tak do vzduchu pro všechny. Tedy můžete, ale účinek pravděpodobně nebude nijak valný. Při definování person budete vždy jasně vědět, koho chcete oslovit. Pro konkrétní informace si pojďte sem.

6. Zrádná zájmena, která nerozumně používáme

Čeština je vážně nádherný jazyk. Asi právě proto se vracíme k jazykovému okénku a tentokrát si bereme na paškál zájmena „jenž“ a „jež“, která se těší nemalé oblibě, a to mezi těmi, kteří je neumějí ani za mák používat. Neříkáme, že to jsou všichni. Avšak chyby, které často vídáme na webech, jež mají reprezentovat a prodávat služby za statisíce a mnohem větší sumy, bijí do očí tak, že bychom si je sami nejradši vyškrábali. Vždy je ale šance na zlepšení. Poučte se z článku, který vám to vysvětlí pěkně od podlahy.

7. Chceš svést, nebo svézt?

Když „svést“ a „svézt“ vyslovíme, nikdy se nespleteme. Ale až se dáma urazí, jakmile se jí muž písemně optá „můžu tě svést?“, nebude divu. Ne že by se musela urazit zákonitě vždy, ale stát se tak může. Mezi „můžu tě svézt“ a „můžu tě svést“ totiž bude sakra rozdíl – stejně jako když nabídnete odvoz stopující krásce, nebo jí zcela napřímo nabídnete klasický letní románek. A co teprve taková bota v marketingovém textu.

Základní poučka: vést – vedu, vézt – vezu. Přes to nejede vlak. Více v článku, který vás v tom pěkně povozí.

8. Copywriterská sebevražda

Když se chce copywriter sestřelit z výsluní, jde vlastně o takovou obyčejnou profesní sebevraždu s jemnými specifiky, kterými se liší od ostatních povolání. Stačí si trochu poplavat v gramatice a pravopisu, moc toho nepobrat ze stylistiky, postrádat přirozený cit pro jazyk, sem tam něco bez dovolení okopírovat, hustit na sebe slova bez obsahu a počítat každý znak, protože za znaky je přece placený. A je to. Jste mrtvý copywriter. Více o vás v článku, který na copywriting nahlíží z tak trochu jiné stránky.

9. Jednoduchá analýza klíčových slov

Dalším velmi vyhledávaným článkem na našem blogu je ten, který se věnuje analýze klíčových slov. Bez ní se dnes už moc neobejdeme, chceme-li, aby námi vytvořený text neskončil v propadlišti internetu bez jakéhokoli využití. O tom, co to analýza klíčových slov je, k čemu ji vlastně potřebujeme a jak se dá jednoduše udělat, se dozvíte v článku, který vám poodhalí tajemná zákoutí tvorby obsahu.

10. Fráze, kterými copywriter nezaujme

Naši TOP 10 uzavírá copywriterský, trochu sarkastický článek o tom, kterým frázím by se dnes měli copywriteři při tvorbě textů už raději vyhnout. Jsou to fráze v trpném rodě, které jsou pro čtenáře hůře dešifrovatelné, fráze, které nechávají příjemce na pochybách („můžeme vám pomoci“), nebo fráze, které vlastně neříkají vůbec nic, jsou v kontextu nezajímavé. Chcete o nich vědět víc? Čtěte článek, který je takových frází plný – ale úmyslně.

Děkujeme, že nás čtete. My pro vás s potěšením blogujeme o tom, co je nám blízké. A pokud vás naše články alespoň trochu obohatí, vidíme v tom smysl. Přijďte zas!

Článek 10 nejčtenějších článků uplynulého roku z dílny Včeliště se nejdříve objevil na Včeliště.

Korektury, to je práce, kterou nemůže dělat každý. Někomu přijde nezábavná až velmi nudná, jinému cuchá nervy, další nezvládá pravidla nebo chyby v psaném textu jednoduše nevidí, i když vystudoval bohemistiku. Co by tedy měl splňovat člověk, který chce být úspěšným a uznávaným korektorem?

1. Korektor musí znát pravidla

Pochopitelně. Do základní výbavy korektora patří znalost minimálně 99 % všech záludností naší krásné mateřštiny (pokud jde o korektora českých textů). K tomu, aby člověk ovládal pravidla, musí mít vlohy, nebo jejich nedostatek dohnat pílí. Ve druhém případě pro něj bude tahle práce utrpením a na výsledcích to stejně bude znát.

Budeme jíst, děti! X Budeme jíst děti!

2. Korektor musí mít smysl pro logiku výpovědí

Myšlenky, které přenese jejich autor do textu, jsou někdy neúplné, dochází v nich k záměně pojmů a někdy nemají daleko k totálnímu chaosu. I v textech inteligentních a vzdělaných lidí se najdou chyby způsobené nepozorností nebo přemírou myšlenek, které se nelogicky spojí. Výjimkou tedy není třeba nevhodný slovosled, který se mnohdy liší jen jemnými nuancemi. Záměny pojmů však bývají zábavnější:

Například: Je evidentální, že to skončí fiatem.
Co chtěl autor říct? Chtěl říct, že je evidentní, že to skončí fiaskem. Je na korektorovi, aby zachytil ty chyby, o nichž si autor textu myslí, že chybami nejsou. Žádný korektor totiž později nechce slyšet „A to jste mě nemohl upozornit, že jsem tam napsal hloupost?“.

3. Korektor musí mít smysl pro stylistickou stránku textu

Tak často, až to korektory bolí, se vyskytují chybné slovesné vazby. Nejčastěji se potkáte asi s jevem zvaným zeugma. Tento pojem označuje zanedbání dvojí vazby. Pořád nevíte, co tím myslíme? Jde o chybu, kdy souřadně spojené větné členy vyžadují odlišnou vazbu, ale u přitom je u nich ponechána jen jedna, stejná.

Například: Před i po startu závodu uklízela služba nepořádek na trati.

Proč je to špatně? Stačí si ověřit vazby předložek a podstatného jména, tedy „před“, „po“ a „startu“. Lze sice říci/napsat „po startu“, ale nelze užít spojení „před startu“ - podstatné jméno v tomto pádě vyžaduje jinou předložku. Ačkoli víme, co tím chtěl autor sdělit, jedná se o stylistickou chybu, která by se ve veřejném textu objevit neměla.

Další záležitostí, kterou korektor z úcty ke stylistice i textu nesmí opomíjet, je vhodně zvolená slovní zásoba v textu. Do odborného textu nelze například řadit výrazy citově zabarvené nebo expresivní.

Například: Tato diplomová práce se zabývá nejčastějšími úrazy pejsků starších pěti měsíců.

V žádném případě. Vždy jen psů. A tak je to v odborném textu vždy.

4. Korektor musí mít svůj systém

A ještě lépe – musí se v něm vyznat on, ale i ten, komu text opravuje. Nemusí nutně používat standardní korektorské značky. Pokud chce, může si promyslet svůj systém značek, případně vsadit na něco úplně jiného.

Odpůrci korektorských značek se často spoléhají na barvy textu, zvýrazňování a podtrhávání. Je ovšem třeba v rámci tohoto systému dbát na jednotnost - například červeně vyznačit nevhodnou vazbu a žlutě vyznačit část textu, v níž je možné užít výraz s téměř nepatrně odlišným odstínem. Své poznámky k podtrhaným a zvýrazněným částem potom může shrnout do komentářů nebo přímo do textu – dosud nepoužitou barvou.

Další otázkou je postup při korektuře. Jste ten typ korektora, který se dokáže soustředit na všechny chyby najednou a je si jistý, že žádnou nepřehlédne? Těch je, v pravdě, velmi málo. Nejvhodnější je rozdělit si korekturu na více „vrstev“ a při prvním čtení kontrolovat například pravopis, gramatiku a typografii a při druhém stylistiku a celkovou formu textu.

5. Korektor se musí stále zajímat o jazyk

Čeština je živý jazyk, proto se neustále vyvíjí, dochází k proměnám normy a se skluzem i k proměnám kodifikace. Výraz nebo tvar slova, který naši předci považovali za naprosto nevhodný a nepatřičný ve veřejném textu, dnes užíváme běžně. Umožňuje to totiž současná norma, která bude později zachycena v kodifikačních příručkách, jako jsou třeba Pravidla českého pravopisu.

Například: Nebudu moci přijít. X Nebudu moct přijít.

Zatímco dříve byl jediným správným tvarem první uvedený (moci), dnes už běžně považujeme za spisovný i tvar druhý (moct). Moci se v současné době užívá v oficiálních textech jako formálnější, moct je spisovné stejně tak, ovšem nepůsobí formálně do takové míry. Právě tyto i další proměny jazyka musí korektor vnímat a nesmí je ignorovat. A co je zásadní – musí umět odhadnout, do jakého textu se který tvar hodí, a dodržovat jednotnost těchto tvarů.

6. Korektor musí umět (trpělivě a donekonečna) vysvětlovat

Jakmile korektor opraví ty nejhrubší chyby v textu a následně okomentuje zvýrazněné nebo podtrhané části, přichází na řadu další lahůdka – odeslat připomínky k zapracování autorovi. Ne každý korektor se totiž odváží zasahovat bez domluvy na místech, kde by mohl úpravou, byť nepatrnou, pozměnit obsah a význam sdělení.

Potom přichází peklo: „Proč je to tohle špatně?“, „Proč to nemůže být takhle?“ nebo „A tím jste si jistý?“ A korektor musí zhluboka dýchat a vysvětlovat, i když autor možná nemá ani tu nejmenší šanci jeho vysvětlení porozumět, protože je jaderný fyzik a jazyk jde mimo něj.

7. Korektor musí vědět, kam se podívat

I sebelepší korektor občas tápe, něco neví. Musí však vědět, kde se mu dostane přijatelného vysvětlení záludnosti, která ho zahnala do kouta. Musí znát zdroje, které mu pomohou, a musí být schopen odlišit zdroje irelevantní (diskuzní fóra) od spolehlivých (např. slovník cizích slov při neznalosti užitých pojmů).

8. Korektor musí mít svou práci rád

Korektor, který nerad provádí korektury, musí být 100% nešťastný. Korektury samy o sobě jsou náročnou činností, na kterou je třeba se maximálně soustředit a dávat do ní veškeré znalosti i dovednosti. Korektura je náročná i časově, proto uspěchaný korektor je skoro ten nejhorší, jaký může být. Stylem „hlavně ať to mám co nejdřív z krku“ se korektorská praxe dlouho vykonávat nedá. Ale když se korektura dělá s láskou, je to jiný šálek kávy.

9. Korektor musí být (setsakramentsky) trpělivý

Provádění korektur je časově náročné z toho důvodu, že se v textech často objevují formulace, o jejichž správnosti či vhodnosti není korektor upřímně přesvědčen. Pokud tedy má svou práci rád a má na ni dostatek času, nad touto formulací stráví i deset minut, i když řeší třeba jen stylistickou chybu, kterou by málokdo zaznamenal.

10. Korektor musí být „jiný“

Ptáte se, jak jiný? Inu, korektor musí mít nejen dobré oči, ale především dobrou hlavu. Tedy hlavu, která umí chyby v textu zachytit a vyhodnotit a následně navrhnout lepší řešení. Věřte, že ani někteří bohemisté, honosící se akademickým titulem, nejsou schopni napsat text bez chyby nebo ho po sobě zkontrolovat a opravit.

Například: Ne , to se mi zprvaidla nestává!

(Jsou zde dvě chyby, vidíte je? ;))

Pokud splňujete všech 10 předpokladů, jistě máte nakročeno k tomu, aby se z vás stal uznávaný korektor. Srozumitelný systém oprav a poznámek, vstřícné jednání, trpělivost nebo schopnost vysvětlovat, to je to, co by žádnému „opraváři textů“ nemělo chybět. Jak jste na tom vy?  

zdroj obrázku Korektor: https://goo.gl/2UO1o2

Článek 10 předpokladů, jak být dobrý korektor se nejdříve objevil na Včeliště.