10 předpokladů k tomu, aby z vás byl dobrý korektor

Korektury, to je práce, kterou nemůže dělat každý. Někomu přijde nezábavná až velmi nudná, jinému cuchá nervy, další nezvládá pravidla nebo chyby v psaném textu jednoduše nevidí, i když vystudoval bohemistiku. Co by tedy měl splňovat člověk, který chce být úspěšným a uznávaným korektorem?

1. Korektor musí znát pravidla

Pochopitelně. Do základní výbavy korektora patří znalost minimálně 99 % všech záludností naší krásné mateřštiny (pokud jde o korektora českých textů). K tomu, aby člověk ovládal pravidla, musí mít vlohy, nebo jejich nedostatek dohnat pílí. Ve druhém případě pro něj bude tahle práce utrpením a na výsledcích to stejně bude znát.

Budeme jíst, děti! X Budeme jíst děti!

2. Korektor musí mít smysl pro logiku výpovědí

Myšlenky, které přenese jejich autor do textu, jsou někdy neúplné, dochází v nich k záměně pojmů a někdy nemají daleko k totálnímu chaosu. I v textech inteligentních a vzdělaných lidí se najdou chyby způsobené nepozorností nebo přemírou myšlenek, které se nelogicky spojí. Výjimkou tedy není třeba nevhodný slovosled, který se mnohdy liší jen jemnými nuancemi. Záměny pojmů však bývají zábavnější:

Například: Je evidentální, že to skončí fiatem.
Co chtěl autor říct? Chtěl říct, že je evidentní, že to skončí fiaskem. Je na korektorovi, aby zachytil ty chyby, o nichž si autor textu myslí, že chybami nejsou. Žádný korektor totiž později nechce slyšet „A to jste mě nemohl upozornit, že jsem tam napsal hloupost?“.

3. Korektor musí mít smysl pro stylistickou stránku textu

Tak často, až to korektory bolí, se vyskytují chybné slovesné vazby. Nejčastěji se potkáte asi s jevem zvaným zeugma. Tento pojem označuje zanedbání dvojí vazby. Pořád nevíte, co tím myslíme? Jde o chybu, kdy souřadně spojené větné členy vyžadují odlišnou vazbu, ale u přitom je u nich ponechána jen jedna, stejná.

Například: Před i po startu závodu uklízela služba nepořádek na trati.

Proč je to špatně? Stačí si ověřit vazby předložek a podstatného jména, tedy „před“, „po“ a „startu“. Lze sice říci/napsat „po startu“, ale nelze užít spojení „před startu“ – podstatné jméno v tomto pádě vyžaduje jinou předložku. Ačkoli víme, co tím chtěl autor sdělit, jedná se o stylistickou chybu, která by se ve veřejném textu objevit neměla.

Další záležitostí, kterou korektor z úcty ke stylistice i textu nesmí opomíjet, je vhodně zvolená slovní zásoba v textu. Do odborného textu nelze například řadit výrazy citově zabarvené nebo expresivní.

Například: Tato diplomová práce se zabývá nejčastějšími úrazy pejsků starších pěti měsíců.

V žádném případě. Vždy jen psů. A tak je to v odborném textu vždy.

4. Korektor musí mít svůj systém

A ještě lépe – musí se v něm vyznat on, ale i ten, komu text opravuje. Nemusí nutně používat standardní korektorské značky. Pokud chce, může si promyslet svůj systém značek, případně vsadit na něco úplně jiného.

Odpůrci korektorských značek se často spoléhají na barvy textu, zvýrazňování a podtrhávání. Je ovšem třeba v rámci tohoto systému dbát na jednotnost – například červeně vyznačit nevhodnou vazbu a žlutě vyznačit část textu, v níž je možné užít výraz s téměř nepatrně odlišným odstínem. Své poznámky k podtrhaným a zvýrazněným částem potom může shrnout do komentářů nebo přímo do textu – dosud nepoužitou barvou.

Další otázkou je postup při korektuře. Jste ten typ korektora, který se dokáže soustředit na všechny chyby najednou a je si jistý, že žádnou nepřehlédne? Těch je, v pravdě, velmi málo. Nejvhodnější je rozdělit si korekturu na více „vrstev“ a při prvním čtení kontrolovat například pravopis, gramatiku a typografii a při druhém stylistiku a celkovou formu textu.

5. Korektor se musí stále zajímat o jazyk

Čeština je živý jazyk, proto se neustále vyvíjí, dochází k proměnám normy a se skluzem i k proměnám kodifikace. Výraz nebo tvar slova, který naši předci považovali za naprosto nevhodný a nepatřičný ve veřejném textu, dnes užíváme běžně. Umožňuje to totiž současná norma, která bude později zachycena v kodifikačních příručkách, jako jsou třeba Pravidla českého pravopisu.

Například: Nebudu moci přijít. X Nebudu moct přijít.

Zatímco dříve byl jediným správným tvarem první uvedený (moci), dnes už běžně považujeme za spisovný i tvar druhý (moct). Moci se v současné době užívá v oficiálních textech jako formálnější, moct je spisovné stejně tak, ovšem nepůsobí formálně do takové míry. Právě tyto i další proměny jazyka musí korektor vnímat a nesmí je ignorovat. A co je zásadní – musí umět odhadnout, do jakého textu se který tvar hodí, a dodržovat jednotnost těchto tvarů.

6. Korektor musí umět (trpělivě a donekonečna) vysvětlovat

Jakmile korektor opraví ty nejhrubší chyby v textu a následně okomentuje zvýrazněné nebo podtrhané části, přichází na řadu další lahůdka – odeslat připomínky k zapracování autorovi. Ne každý korektor se totiž odváží zasahovat bez domluvy na místech, kde by mohl úpravou, byť nepatrnou, pozměnit obsah a význam sdělení.

Potom přichází peklo: „Proč je to tohle špatně?“, „Proč to nemůže být takhle?“ nebo „A tím jste si jistý?“ A korektor musí zhluboka dýchat a vysvětlovat, i když autor možná nemá ani tu nejmenší šanci jeho vysvětlení porozumět, protože je jaderný fyzik a jazyk jde mimo něj.

7. Korektor musí vědět, kam se podívat

I sebelepší korektor občas tápe, něco neví. Musí však vědět, kde se mu dostane přijatelného vysvětlení záludnosti, která ho zahnala do kouta. Musí znát zdroje, které mu pomohou, a musí být schopen odlišit zdroje irelevantní (diskuzní fóra) od spolehlivých (např. slovník cizích slov při neznalosti užitých pojmů).

8. Korektor musí mít svou práci rád

Korektor, který nerad provádí korektury, musí být 100% nešťastný. Korektury samy o sobě jsou náročnou činností, na kterou je třeba se maximálně soustředit a dávat do ní veškeré znalosti i dovednosti. Korektura je náročná i časově, proto uspěchaný korektor je skoro ten nejhorší, jaký může být. Stylem „hlavně ať to mám co nejdřív z krku“ se korektorská praxe dlouho vykonávat nedá. Ale když se korektura dělá s láskou, je to jiný šálek kávy.

9. Korektor musí být (setsakramentsky) trpělivý

Provádění korektur je časově náročné z toho důvodu, že se v textech často objevují formulace, o jejichž správnosti či vhodnosti není korektor upřímně přesvědčen. Pokud tedy má svou práci rád a má na ni dostatek času, nad touto formulací stráví i deset minut, i když řeší třeba jen stylistickou chybu, kterou by málokdo zaznamenal.

10. Korektor musí být „jiný“

Ptáte se, jak jiný? Inu, korektor musí mít nejen dobré oči, ale především dobrou hlavu. Tedy hlavu, která umí chyby v textu zachytit a vyhodnotit a následně navrhnout lepší řešení. Věřte, že ani někteří bohemisté, honosící se akademickým titulem, nejsou schopni napsat text bez chyby nebo ho po sobě zkontrolovat a opravit.

Například: Ne , to se mi zprvaidla nestává!

(Jsou zde dvě chyby, vidíte je? ;))

Pokud splňujete všech 10 předpokladů, jistě máte nakročeno k tomu, aby se z vás stal uznávaný korektor. Srozumitelný systém oprav a poznámek, vstřícné jednání, trpělivost nebo schopnost vysvětlovat, to je to, co by žádnému „opraváři textů“ nemělo chybět. Jak jste na tom vy?  

zdroj obrázku Korektor: https://goo.gl/2UO1o2