Hyperkorektnost v textech aneb Toto „by jste“ dělat neměli

Jazykovědci šílí, v češtině zainteresovaná laická společnost si poklepává na čelo. Když se gramatickými a pravopisnými chybami hemží fóra a diskuze, kam chodí diskutovat celé spektrum lidí s nejrůznějšími úrovněmi ovládnutí mateřského jazyka, dá se to ještě do jisté míry pochopit. Jakmile se však chyby objeví v odborných, marketingových nebo jiných oficiálních textech, jde zpravidla o faux-pas a znemožnění se před čtenáři. V následujících řádcích se nebudeme věnovat obligátnímu i/y. Ačkoli je mezi námi už od 30. let minulého století, fenoménem doby se stává až teď, a to především ve spojitosti s rozvojem psané komunikace. Hyperkorektnost.

Já bych, ty bys, my bychom, vy byste. A nikdy jinak!

Hyperkorektnost, jednodušeji řečeno přílišná snaha o správnost vyjadřování, se kterou se v současnosti setkáváme s mírnou nadsázkou v každém druhém psaném projevu, se projevuje hlavně ve zmíněných slovních tvarech. Zde je jejich přehled:

…a samozřejmě nemůžeme opomenout nestárnoucí, leč nehyperkorektní varianty „my bysme“ nebo „by sme“ či „by ste“. Ale pro jistotu.

V levém sloupečku zmíněné tvary slovesa být jsou závazné, správné a na ostatní by měli minimálně ti, kteří tvoří oficiální texty, zapomenout. Asi všichni chceme psát správně, někomu to ale zkrátka nejde, což je pochopitelné. Každý umíme něco. Vyvoďme z toho jen to, že ne každý může psát oficiální texty.

Ač vypadají tvary „já by jsem“, „ty by jsi“ a další uvedené jako dokonale správné, do spisovné vrstvy jazyka ani náhodou nepatří. A pokud není z nějakého důvodu vaším záměrem napsat chybný text, tyto tvary zkrátka pusťte z hlavy.

Se dvěmi kamarádkami součastně

Komolit se dá ledacos, proto vznikají tvary slov, o nichž si jejich původce myslí, že jsou opravdu správné. U těch, kteří ukončili studia před desítkami let a od té doby nečtou nebo se jinak nevzdělávají, se není čemu divit, člověk stále potřebuje rozvíjet a obnovovat slovní zásobu. U ostatních, kteří si nedej bože třeba svévolně začali říkat „copywriteři“, „textaři“ nebo „redaktoři“, už je to mnohem horší.

Velmi častým neduhem, na který bychom také rádi upozornili, je užívání tvaru „dvěmi“, který je bez jakýchkoli debat chybný. Jednou, dvěma, třemi, čtyřmi a tak dále. Opravdu ale vždy dvěma. Jde totiž o pozůstatek duálu neboli dvojného čísla z dob dávno minulých, kdy se nepracovalo jen s číslem jednotným a množným, ale i s dvojným. Takže dvěma.

Co v poslední době zaznamenáváme víc, než bychom snad chtěli, je komolení slova současně na součastně. Snaha o co nejsprávnější vyjádření vede lidi k tomu, aby do výrazů přidávali písmenka, jež sice na některé působí velice správně, ale na ostatní přinejmenším jako do očí hozený písek. Abychom to dovysvětlili, t zde nemá co dělat. Základem výrazu současně nebo současný je čas. Ne část, součást nebo cokoli jiného, co by opravňovalo to nebohé t sem vložit.

Ten umí to a ten zas tohle

Je navýsost jasné, že ne každý má ambici tvořit sáhodlouhé texty s hlubokými myšlenkami. Někdo umí počítat, jiný má zase šikovné ruce a u klávesnice by se tak jako tak zbláznil. Některé případy hyperkorektnosti však nejsou jen záležitostí textů, ale i mluveného projevu, například onen výraz dvěmi nebo součastně. Na druhou stranu se jen málokdy setkáme s mluvenou formou výrazu „ty by jsi“, protože jde o výraz delší než správné „ty bys“. A při běžné mluvené komunikaci nám jde v 99 % o ekonomičnost a rychlost vyjadřování. Pozor bychom si ale měli dávat tak jako tak. A ten, kdo umí pracovat se dřevem, vyzná se v technice nebo denně podává neuvěřitelné fyzické výkony, nechť svěří tvorbu svých oficiálních a prezentačních textů kovaným copywriterům. Bude to tak lepší. 🙂